TPSsK II. - Začít znovu - Světlo ve tmě

TAJEMSTVÍ PLETENÉHO SVETRU S KAPSAMI část II. - ZAČÍT ZNOVU
Konečně budu milován,
tak pojď blíž, už nemusíš být sám.
Budeme žít, jen z toho co vyhovuje nám,
Tak vezmi mou ruku a pojď vdál…

11.kapitola - Světlo ve tmě

Ani jsem se nijak zvlášť nedivil, že ta noc utekla tak rychle. Říká se přeci, že když se člověk dobře baví, čas utíká mnohem rychleji. A ačkoli jsem byl rád, že své poslední chvilky prožívám v Potterově náruči, byly to, jak jsem již řekl, poslední chvilky. Přesvědčoval jsem se ty dlouhé chvíle bez Harryho v Azkabanu, že jsem připravený přijmout svůj trest, ale bláhově jsem nyní zjistil, že na smrt se připravit nedá. Určitě alespoň ne, když jsem konečně našel rodinu – nebo jsem spíš pochopil, že ji celou tu dobu mám. A to mě bolelo pomalu víc. Pocit, výčitka, že jsem poznal jaká je láska až v době, kdy jí ztrácím.
Poprvé jsem si připouštěl, že mám strach. Obrovský strach. Nejen z toho, co mě čeká za bolest, jaké je to vlastně po smrti, ale hlavně jsem se bál o Harryho. Bál jsem se, co se s nim stane. Nechtěl jsem, aby trpěl. A zvláště aby trpěl kvůli mně. Skoro směšné, že Malfoy ze všeho nejvíc strachuje o druhého. Ale nejspíš měl Nebelvír opět pravdu. Možná už ve svém srdci nejsem Malfoyem.
Ačkoli mě sluneční svit pronikající k nám přes velká okna nezakrytá záclonou dráždil nad míru příjemného zahřívání, snažil jsem se znovu usnout a udržet si ten krásný pocit komfortu a něžnosti. Jak jsem tak ležel na břiše s nohou pokrčenou a hlavou otočenou přesně k oknům a dveřím, Harryho tělo leželo zčásti na mých zádech, jeho ruka ze spánku putovala po mé hrudi a horký dech mě lechtal ve vlasech. A mě bylo úplně jedno, že oba ležíme úplně odhalení, s přikrývkou skopnutou ke kotníkům. Cítil jsem, jak se bez vlastního vědomí usmívám.
Měl jsem ovšem neodbytný pocit, že na mě někdo civí. A Harry to nebyl, poznal bych, kdyby se probral. Rozlepil jsem tedy rozmrzele svá unavená víčka a chvíli nechal zvyknout si své oči na světlo. Po chvíli jsem jasně poznal tu záplavu hnědých vlasů s blaženým výrazem ve tváři.
Něco jsem rozespale zamručel, zavřel oči a lehce zatřásl s váhou na svých zádech.
„Harry,“ hlesl jsem naštvaně.
Jeho tělo se jen lehce pohnulo. „Spi dál, lásko,“ zašeptal rozespale a vlepil mi polibek na krk.
„Nemůžu, máme návštěvu,“ a zatřásl jsem sebou mnohem víc, abych ho probudil. Chvilku mu ještě trvalo, než takhle složitou větu po ránu vstřebal a uvědomil si, co vlastně její obsah znamená. Málem mi uniklo zasmání, když sebou po menší prodlevě polekaně trhnul.
„Ehm,“ vydal ze sebe pouze a mírně nadzvedl hlavu z mého ramena. Další tichý moment přerušilo pouze Harryho soustředěné chrčení – to jak se snažil zaostřit osobu stojící pár metrů od něj bez brýlí.
„Ahoj, Hermiono...“ vydedukoval nakonec.
Ženin úsměv se ještě více rozšířil. „Dobré ráno.“
A pak nastala dlouhá chvíle ticha, při které jsem se musel obličejem schovat do útrob nadýchaného polštáře, abych stejně jako sebe zadusil i salvu smíchu.
„Pottere!“ podařilo se mi ze sebe procedit mezi pevně zatnutými zuby do polštáře.
„Co?“
Otočil jsem k němu hlavu, spatřivše tak jeho „zmuchlaný“ obličej a klížící se oči. Spustilo to ve mně pouze další příval smíchu.
„Jsme nazí,“ prozradil jsem a nechtěně se mi přitom podařilo vyprsknout pár slin z úst.
Nebelvírova hlava klesla trochu níž. Zřejmě stále nechápal, co mu chci říct. „Máme deku.“
„Jakou?“ zeptal jsem se a přitlačil na sebe rty v nevinné grimase.
Myslím, že výraz tváře, který měl Harry krátce po tomto zjištění, patřil k jedním z nejvíce legračním věcem, jaké jsem v životě viděl – na předních místech mu konkuroval Goyle v převleku prima baleríny a otec, snažící se řídit mudlovské auto.
„Och, sakra!“ zaklel ihned a snažil se přehodit si přes odkryté mužství staženou deku a nahmatat u toho své brýle. Poděkoval jsem okamžitě své předvídavé duši za nápad spát na břiše.
„Neboj, Harry. Vlastně už není nic, co bych na tobě neviděla,“ přiznala Grangerová a ve tvářích lehce zčervenala.
„Vrr, abych nezačal žárlit!“ zavrčel jsem a dělal jsem naštvaného.
Harry si zatím uvázal deku okolo těla a vstal. Našeho rozhovoru si přitom jakoby nevšímal.
„To víš, častokrát jsem vstoupila do chlapeckých ložnic a viděla Harryho... nepřipraveného,“ řekla s úsměvem a pohlédla na Harryho očima starostlivé matky, které vypráví o chlapcových prvních krůčcích.
„A to jsem si myslel, že vy nebelvírští jste nudní,“ připustil jsem. Stáhnul jsem přitom pod sebe polštář a sedl si do tureckého sedu, s polštářem zakrývajícím ty nejintimnější partie. „Měl jsem raději za chladných večerů opustit sklepení a vydat se za vámi zahrát si partii šachů. A nebo jsem ti raději měl pod Nebelvírskou vězí zpívat serenády?“ ušklíbl jsem, ale jemu se ta ironická poznámka podle výrazu zřejmě moc nelíbila.
„Ha ha, moc vtipné!“ pronesl s chladnou tváří a chytl hnědovlásku za paži. „Můžeme si vedle promluvit?“
„Jistě,“ přikývla samozřejmě a následovala ho do kuchyně, kde se zavřeli a nejspíš i kouzelně zabarikádovali, protože nebylo slyšet ani pípnutí. Raději jsem se svalil zpátky do měkkých podušek. Zadíval jsem se do stropu a ve vzpomínkách si promítal minulou noc. Zvedl jsem nad sebe levou ruku a důkladně si prohlédl zlatý kroužek okolo malíčku. Myslel to Harry vážně s tím sňatkem? I když jsem ho sám chtěl již dříve požádat o ruku, bylo to v tu dobu nerozvážné a lehkomyslné rozhodnutí, ani nevím, jestli jsem si tím byl tenkrát jistý. A teď? Vážně jsem důkladně zvážil toto rozhodnutí? Ano, Harry je to nejlepší, co mě na světě potkalo, ale... Vážně chci až tak důkladně zničit své rodinné dědictví? Znovu jsem se zahleděl na lesklý šperk na svém prstu a usmál se. Čert vem všechna aristokratská pravidla!
Harry se vrátil o necelých deset minut později. Vypadal radostně a navíc čile, zřejmě se v kuchyni rovnou napil kávy na probuzení. Sklonil se ke mně a než mě políbil, zašeptal: „Dobré ráno, pane Malfoyi.“
Na chvíli jsem se odtáhl, abych zamumlal: „Dobré, pane Pottere.“
„Jestlipak už můj snoubenec začal plánoval něco ohledně naší svatby?“ zeptal se škádlivě.
„Ach, ano,“ povzdychl jsem si. „Představoval jsem si nějaký velký kostelní sál, všude květiny, tak 200 hostů, přičemž z mé strany jedině rodinní přátelé Smrtijedi, já stojící u kněze, ty procházející uličkou v dlouhých volánkových šatech s vlečkou...“
„Héj, stačí!“ přerušil moje fantazírování a zapřel se o lokty. „Já to myslel ve vtipu, ale to tvoje bylo hnusné.“
„Omlouvám se,“ zamumlal jsem před dalším polibkem. „Um, beru zpět! Malfoy se nikdy neomlouvá.“
„Jistě,“ pronesl Harry a líbal mě dál a dál. „A budeme Harry a Draco Potterovi?“
„Oh, né! Rozhodně Malfoyovi!“
Harry se zahleděl do stěny a kývnul. „Uděláme kompromis: necháme si každý svoje jméno.“
„To je můj kluk!“ Vyměnili jsme si úsměvy a znovu se dali do líbání. A přestali jsme, až když nás vyrušilo pád nějaké věci na podlahu. Oba jsme se ihned otočili ke dveřím. Grangerová tam stála s omluvným výrazem a snažila se zvednou shozenou knihu, přičemž si rukou zakrývala oči.
„Omlouvám se,“ hlesla tiše a nemotorně vrátila knihu zpět. „Můžete klidně pokračovat – Já nic nevidím! – jenom si vezmu kabelku.“
„Grangerová, nic neděláme, můžeš tu ruku klidně stáhnout,“ oznámil jsem posměšně.
„Oh, fajn, už jsem se bála, že netrefím do dveří,“ oznámila a ihned sáhla po kabelce. „Tak, odpoledne,“ dodala a ještě mávla, než vyšla ze dveří.
Zadíval jsem se pevně do Harryho tváře, ale nic se z ní vyčíst nedalo.
„I kdybych se tě zeptal, tak bys mi určitě nic k tomu plánu na odpoledne neřekl, že?“
Harry pouze pokrčil rameny a usmál se. „Znáš mě prostě až příliš dobře.“

To slunečné letní ráno jakoby snad zvalo k dobrým skutkům, jinak si Draco neuměl své počínání ani vysvětlit. Byl to třetí den v jejich novém domě, když se blonďák již při rozbřesku tiše vytratil z ložnice, nasadil si staré Harryho džíny s kšandami a kostkovanou košili, kšiltovku si nasadil kšiltem dozadu, popadl kufr s nářadím a vyšel do rosou pokryté zahrady, aby našel strom, na který by přitloukl Harrym vyrobenou ptačí budku.
Samozřejmě, že mu něco říkalo, že toho bude určitě později litovat, ale v této chvíli to nevnímal. Sváděl to na přehnanost lidských citů a vedro.
Začal s tím, že ošmirgloval dřevěný povrch budky do příjemné hladkosti. Zkontroloval jestli bidýlko drží, a pak celou budku přemaloval na tmavě hnědou. Zatímco schla, dal se do vyvrtávání díry do kmene jednoho mladě vypadajícího dubu. Když se pak do vytvořené dírky dostal lepidlem namazaný dřevěný klacík, na který měla být konstrukce postavena, uvědomil si, že někde otevřel dveře na balkon a teď na něj zírá. Hned mu bylo jasné, kdo.
„Jdi si klidně znovu lehnout, Harry,“ řekl Draco hlasitě a otočil se proti světlu na něj. V té záři byl špatně vidět, ale jasně dokázal říct, že má na sobě kalhoty od pyžama, nezapnutý župan a brýle. „Vrátím se do postele hned jak to dodělám.“
Ale on neodešel. Zůstal tam stát a rozespalýma očima sledoval Draca ve svém počínání.
„Em... Já.... Hm... Přitloukám tu tvou budku na strom,“ vykoktal Malfoy nakonec a přehodil si nervózně kladivo z jedné ruky do druhé.
„Vidím,“ hlesl černovlasý pouze.
Blonďák si podrbal na zátylku. „Tak proč na mě stále tak civíš?“
„Promiň, já jenom...“ nechal větu vyznít do ztracena. Pak se s hlasitým PRÁSK!, které by určitě vzbudilo všechny sousedy, tedy pokud by neměli celý dům chráněný kouzlem proti šmírování vetřelců či pouhému oku mudly, přemístil hned vedle něj. „Je ti něco?“ zeptal se a natáhl se k blonďákovu čelu, aby zkontroloval jeho teplotu. „Protože ještě nikdy za náš vztah jsem tě neviděl tak... obětavého.“
Draco se zamračeně obrátil. „To, že jsi mě neviděl neznamená, že jsem nikdy podobné věci nedělal.“ I když, evidentně to byla pouze další milosrdná lež. Milosrdná k obelhání Malfoye samotného.
Rozmáchl se a párkrát uhodil kladivem do tyčky. Pak, kvůli celému vývoji situace, nervozitě a vzteku, pouze trochu povolil sevření ruky, kladivo mu vypadlo a s graciózní otočkou dopadlo přesně na jeho palec u nohy.
„Sakra! Sakra, sakra, sakra!“ zaklel blonďák, přičemž se chytil za chodidlo, ze kterého vystřelovala ta nesnesitelná bolest a začal skákat na jedné noze v kruhu.
„Draco, jsi v pořádku?“
„A vypadám snad sakra jako V POŘÁDKU?!“
„No tak, klid. Sedni si a ukaž mi to zranění.“
Draco se tedy poslušně posadil, rozepnul si jeden sucháč na sandálech a nastavil svůj palec se zčernalým nehtem před Harryho obličej.
Harryho obličej se stáhl v bolestivé grimase. „No, au! Ten nehet už nezachráníme. Nemusíš se bát, ten ti sám odpa-... Draco?“ zeptal se náhle, protože uviděl jeho tvář – nebo spíše neviděl. Celou tu dobu se díval na druhou stranu, přičemž si tvář kryl rukou.
„Co je?“ hlesl Malfoy plačtivým hlasem. Harry si radostně vydechl a přesunul se na jeho stehna, kde se usadil a donutil blonďáka, aby se na něj podíval. Oči měl úplně rudé a tváře pokryté slzami.
„Lásko, nemusíš přede mnou skrývat svou slabost,“ řekl pevně a políbil ho na chvějící se rty. „Je to úplně lidské, chápu, že to musí strašně bolet.“
„Jo, jenže ty jsi Potter! Zatracený zachránce světa!“
Jmenovaný se pouze usmál, přitáhl Draca do své náruče a pevně jeho ve vzlycích se chvějící tělo sevřel.

Zbytek dne utekl neskonale rychle. Ranní svit spolu s voňavou snídaní a restaurováním naší ložnice se přehoupl v poledne s piknikem na zahradě, jedním něžným milováním a incidentem, který snad ani nestojí za zmínku. Nu, i když... Bylo to takové zvláštní. Seděli jsme v obýváku a čekali až se vrátí Harry, když jsem zaslechl zvláštní zvuk. Avšak v další sekundě už jsem stál na druhé straně pokoje a absolutně nic nechápal. Nevím, nejspíš bych to měl nechat být. Určitě to bylo pouze nějaké psychické vypětí, vypnutí mozku nebo něco takového.
O pár minut později už jsem si s tím nelámal hlavu. Seděl jsem v Harryho náruči, vískal ho ve vlasech a pusinkoval (kdo by ještě před rokem věřil, že něco takového si dokážu jenom pomyslet?) ho po tvářích. On se však netvářil moc vesele. Donutil jsem ho vyhledat pohledem mou tvář a říct, co ho trápí.
„Zítra...“ zašeptal a rychle zamrkal. „Už zítra.“
„Harry, já už jsem se smířil se svým trestem.“ Velký knedlík v mém krku se přitom ještě více zvětšoval. „Tohle mi trhá srdce, vidět tě takhle se trápit. Musíš - och, Morgano - musíš se snažit pochopit, že já jsem vrah – a vrah nemá právo žít šťastným životem, když ho těm ostatním zničil. A ty si zasloužíš někoho lepšího. Někoho jako jsi ty sám. Statečný, nesobecký, laskavý, se srdcem na správném místě... Někdy lituju, že jsem tě tenkrát svedl a-“
„Ne, to neříkej!“ přerušil mě přiloženým prstem ke rtům. „Byla to ta nejlepší věc, co mě v životě potkala.“
„Jistě...“ zamručel jsem. Přesně to samé se říkalo v těch romantických bláznivinách v televizi.
„Draco, nemusíš vůbec nic říkat. Já tě nenechám zabít,“ řekl ne moc přesvědčivě a dál hloubavě hleděl do zapáleného ohně v krbu. „Poprosil jsem Hermionu, jestli by mi nedala pár lahviček s mnoholičným lektvarem. Můžeme spolu utéct do zahraničí, někam, kde už nemá ministerstvo vliv... Můžeme žít šťastně. Spolu.“
Naklonil jsem se a políbil ho do vlasů. Byl jsem rozhodnutý a nechtěl jsem, aby se Harry kvůli mě trápil.
„Ne,“ promluvil jsem pevně a zvedl se do sedu. Harry překvapeně odtrhl smaragdové oči od krbu a podíval se tázavě na mě.
„Cože?“ zachvěl se.
„Já… já už nechci, abys mi pomáhal. Všechno je má chyba a… můj trest je zasloužený. Umřu, protože jsem vinen. A není nic, jak bych tomu mohl uniknout. Bystrozoři by nás hledali a nakonec by zabili i tebe. A to nechci dopustit.“
Harry začal plakat. Křečovitě přitom svíral moje rameno, jako by mi chtěl zabránit utéct a už se tak s ním nikdy nevidět. Druhou rukou mě držel na sametové tváři a hladil tak skoro naposledy mou krémovou pokožku.
„U Merlina, Draca! Ty ale vůbec nebojuješ!“ křičel mezi vzlyky a křečovitě mě k sobě tiskl.
„Ale ano! Bojoval jsem proti Voldemortovi, bojoval jsem o tebe a v Azkabanu bojoval sám s vlastní touhou to skončit... jenom proto, abych tě znovu viděl.“
„Draco, ty nesmíš... nemůžeš...“
„Já ale musím, lásko,“ řekl jsem tiše a políbil Harryho na rty, chvějící se, studené a přitom mokré od slz. Harry mi polibek opětoval velmi něžně, vášnivě. Vychutnával si to jako jeden z posledních polibků.

V domě byla tma. Hodiny v hale ohlásily jednu hodinu ranní. Blonďák seděl na chodbě naproti obrazu černovlasého mladíka, přebírajícího medaili za zásluhy ke kouzelnickému světu, a něco psal do svého notesu. Slova objevující se na papíře vždy zazněly jako ozvěna z mladíkových úst.
„...jednou mi Harry vyprávěl o zrcadle z Erisedu, které prý v prvním ročníku objevil při bloumání po hradě. Říkal, že ukazovalo to, co si člověk ze všeho přeje nejvíce. On viděl své mrtvé rodiče, stojící vedle něj, usmívající se... V těchhle prázdných dnech jsem zrovna o zrcadle začal přemýšlet. Uvědomil jsem si, že nejvíce ze všeho bych chtěl změnit události sedmého ročníku. Změnil bych všechno... aby se Harry nedostal do této situace a trpěl. Proto kdybych si já stoupl před zrcadlo, jistě bych viděl Harryho štastného. Nezáleželo by, jestli se mnou nebo beze mne...“

Okolo třetí pak přišla Grangerová ve slavnostním hábitu s velkou knihou v rukách. Zatímco se připravovala na obřad, Harry magicky připravil zahradu a já se převlékl do vyčarovaného oblečení na obřad. Nebyl to ovšem ani slavnostní hábit ani tradiční mudlovské sako s růží v klopě. Vybral jsem si raději něco letního (a přemluvil proto Harryho, aby zahradu začaroval tak, aby vypadala jako v létě): bílou košili, zapnutou pouze na pár knoflíčků od pasu výš, ohrnutou nad lokty, a k tomu bílé kalhoty.
Vyšel jsem na zahradu a málem jí nepoznal. Stromy bylo rozkvetlé, verbež zpívala, slunce hřálo a svítilo do zlatavých barev... nějak podobně jsem si představoval nebe. Jestlipak se do něj já dostanu?
Uprostřed stál stůl obkvetlý všemožnými květinami. Vedle stál Harry, v košili s krátkým rukávem a vestě béžové barvy, vlasy měl sestřižené a upravené, v tom jasném světle se mu zvláštním způsobem leskly. A nakonec, za stolem byla opřená Hermiona a opakovala si něco z bichle položené na stole. Přešel jsem k nim a chytil Harryho za ruku. Pokusil se na mě usmát. Stiskl jsem jeho ruku pevněji a zvedl oči k Hermioně. Ta se nadechla a začala.
Mluvila o staré magii lásky. O jejím významu pro kouzelníky, o bozích a o různých přísahách. Pak nás vyzvala k pronesení slibu věrnosti v magickém manželství. První byl na řadě Harry. Opakoval po Hermioně přísahu a díval se přitom do mých očí. Potom přišla řada na mě. Složil jsem slib a nakonec pronesl zaklínadlo. Grangerová položila naše spojené ruce na knihu, poklepala na ně hůlkou a začala odříkávat kouzlo. Nad našima rukama se vytvořil zlatý provaz, který magicky svázala naše ruce k sobě. Prsteny zazářily a my se políbili – poprvé jako manželé.
„Harry,“ zašeptal jsem mu chvíli potom, když už jsme všichni tři seděli v jídelně a připíjeli si na zdraví. „Něco bych si přál...“
***
Scéna mudlovského klubu. Na podium je namáčknuto spoustu lidí – křičící v hysterii radosti, zpívající, tancující. Kolem parketu je spousta stolečků a židlí, na kterých páry sedí, popíjí drinky nebo unaveni z tance pouze přihlížejí k dění na podiu.
Blonďatá dívka již dobu sleduje s lehkým úsměvem zpěváka, jak pobíhá po scéně v tomhle malebném klubu. Přijde k ní hnědovlasý muž. Dívka se otočí a zasměje se.
„Vypadáš zvláštně.“
Muž vjede rukou do kudrnatých vlasů. „Nemohl jsem si moc vybírat.“
„O tom mi povídej,“ zamručí dívka a neklidně se v upnutých fialových šatech zavrtí.
„Neošívej si přeci! Moc ti to sluší.“
Dívka si skousne tmavě namalované rty. „Je to nepříjemný.“
„Víš, že to jinak nešlo.“
Chlápek ji zezadu obejme a políbí do vlasů.
„Vždy bylo mým snem jednou vidět hrát Matthewa Gooda s kapelou na živo,“ řekne dívka. „A když to konečně mám, přál bych si, aby tahle noc nikdy neskončila.“
Harry si lehce odkašlal. Otočil jsem se a viděl, jak se do jeho očí znovu hrnou slzy.
„Lásko,“ zašeptám.
„Je to ode mne hnusné... měl jsem celé dva týdny na to, abych ti ukázal, že tě celou tu dobu miluju... a nakonec využiju pouhé dva dny.“
„Ale proměnil jsi je v ty nejkrásnější dny, jaké jsem měl tu čest kdy zažít.“
“Draco, já…” snažil se promluvit, ale hlas se mu zasekl s párem slz, které sklouzly po tváři vykreslené světly z reflektorů.
“Ne, můj sladký Harry…” zašeptal jsem něžně a přejel palcem přes líčko až na jeho rty. „Slzy si necháme až na zítra.”
Naklonil jsem se k němu a vtiskl mu polibek.
„Harry?“
„Ano,“ odpověděl plačtivě.
„Chtěl bych tě ve tvé normální podobě.“
Harry popotáhl slzy ženoucí se mu do očí a lehce se usmál.

„Přísahám, dnes si zapálím – ale jenom jednu cigaretu. Schvaluješ mi to, Ghándí?“
„Ano. Ehm, dej to sem.“
„No ale, Zlatý chlapec se nám pěkně vybarvuje.“
„To kvůli tobě – zkazil jsi mě.“
„A ty jsi ze mě udělal zamilovaného homosexuála.“
„Tak nevím, jestli se za to mám omlouvat.“
„Neměl bys....“

Ráno jsem se snažil vstát dříve než Harry a jít ven si pročistit hlavu. I když, špatně se mi odcházelo od člověka, který ležel vedle mě s vlasy rozhozenými po polštáři, napůl odhalený pod lehkou saténovou přikrývkou a tvářil se jako anděl. Spali už v naší ložnici a poslední noc jsme řádili natolik, že jsem se divil, že to postel vydržela. Odhrnul jsem mu pár vlasů z obličeje a políbil ho na čelo. Pomalu jsem se zvedl z postele a nahý se rozeběhl rychle osprchovat a obléct. Před odchodem jsem ještě vypil mnoholičný lektvar – tentokráte jsem se přeměnil v mladíka s tetováním na ramenou a neoholeným strništěm.
Asi hodinu jsem se procházel kolem pláže. Teď na přelomu podzimu a zimy bylo moře neklidné a studené, vlny vysoké a vítr kolem pláže dost prudký. Nejdříve jsem sledoval východ slunce nad hladinu. Potom jsem tam jenom stál na jednom pahorku a házel do vody šutry. A v hlavě úplně duto. Nic. Nemyslel jsem. Jenom jsem zíral na krajinu a snažil se ze sebe setřást vztek. Vztek na nespravedlivý svět. Na ministerstvo. Na Voldemorta. Ano, ten za všechno mohl. Kdyby nebyl on a jeho plán ovládnout svět a zabít Harryho...
Vrátil jsem se domů, když už slunce svítilo vysoko na obloze. Cítil jsem přitom, jak účinky lektvaru pomalu vyprchávají.
Ani jsem nestačil zavřít dveře a byl jsem hrubě přimáčknut ke zdi.
„Harry, co-“
„KDE SI SAKRA BYL?!“ vykřikl a přimáčkl mě ještě víc.
„Jenom jsem se prošel...“
„TAK TY SEŠ PROŠEL! A VÍŠ CO JSEM DĚLAL JÁ? MÁLEM JSEM VYLETĚL Z KŮŽE, KDYŽ JSEM TĚ TU NENAŠEL! BYL JSEM K SMRTI VYDĚŠENÝ!“
„Já vím, omlouvám se, myslel jsem, že se vrátím dřív než se vzbudíš,“ vysvětloval jsem tiše.
„TAK TYS MYSLEL! A JÁ SI ZASE MYSLEL, ŽE TĚ ODVEDLI BYSTROZOŘI K SOUDU!“ zakřičel a pustil mě. „Merline, domníval jsem se, že už tě nikdy neuvidím...“
„Ale já-“
Harry se zhroutil na kolena a rozbrečel se.
„Proč mi to sakra děláš ty hajzle?!“
„Já ti nechci ubližovat.“
„Ale děláš to! Neustále! A zřejmě se v tom hrozně vyžíváš!“ vyprskl a bolestivě polkl. „Kdybys mě miloval, tak bys se mnou utekl z Británie, začala bys se mnou znovu. Jsi sobec! Vůbec ti nezáleží na tom, že mě tady necháš samotného!“
Nestačil jsem proti tomu něco říct. Zvedl se a vrazil mi pěstí. A další na levou stranu. Pak mi znovu popadl a praštil mě o zeď. Po chvíli to vzdal a spadl znovu na zem, kde se rozbrečel.
Otřel jsem si krev tekoucí v malých pramíncích z mého natrženého rtu a sehnul se k němu. Nejdříve mě odstrčil, ale pak mě k sobě přimáčkl a pokropil svýma slzami mou košili. Rukou jsem vjel do jeho vlasů a přitáhl jeho hlavu na své rameno.
***
Kolem tři čtvrtě na deset nás ministerské auto vyložilo u vchodu do atria. Já, v slavnostním hábitu a upravenými vlasy, po boku s Harrym ve svém bystrozorském obleku a Grangerovou v šedém kostýmku. Šel jsem hrdě v čele. Aula byla prázdná, o stěnu se odrážel pouze zvuk klapání bot a posmrkávání Grangerové do kapesníčku. Celou tu dobu jsme nepromluvili. Až před vstupem do čekací chodby, ve které byla soudní síň i místnost, kde měl probíhat můj trest. Zastavil jsem se a obrátil se k nim.
„Byl bych moc rád, kdybyste mě dál už nedoprovázeli.“
Harry nechápavě vytřeštil oči, Grangerová zavzlykala a utřela si slzy do kapesníčku.
„Ale proč bychom-“
„Harry, já... pamatuješ na náš rozhovor? Tenkrát před lety, když jsem připevňoval tvou ptačí budku na strom? Řekl jsem, že nechci abys viděl mojí slabost.“
„A pamatuješ, co jsem ti na to řekl?“
„Samozřejmě. Jenže já řekl, že ty jsi hrdina... a já bych pak byl pouhý slaboch. Nepřeju si proto, abys se mnou to té místnosti chodil. Nechci abys mě viděl, až mi budou vysávat duši. Nechci abys tam byl, protože jsem si slíbil, že tam budu stát s hlavou vzpřímenou, jako pravý Malfoy, jako pravý hrdina. Ale kdybys tam stál... nezvládl bych to,“ hlesl jsem a cítil, že i mě se do očí dostávají slzy. „Uděláš proto prosím pro mě tuhle věc?“
Harry si pevně skousl ret a přikývl.
Usmál jsem se a přešel ke Grangerové. „Hermiono... doufám že už brzy si najdeš nějakého chlapa a pořádně si ho vychováš, protože...“ nedokončil jsem. Pevně mě totiž objala a zašeptala: „Já vím. Taky tě mám ráda.“
Lehce jsem se usmál.
„Ještě ti něco musím dát,“ vytáhl jsem z kapsy malý srolovaný papírek a dal jí ho do ruky. „Přečti si to doma, v klidu.“
Odtáhl jsem se. Harry na mě čekal, po tvářích se mu koulely slzy a já... přimáčkl jsem ho ke zdi a vášnivě políbil. Dlouze, něžně, majetnicky. Snažil jsem se přitom zachytit jeho vůni a uchovat si ji alespoň na těch pár okamžiků, co přijdou potom.
„Miluju tě. Nikdy o tom nepochybuj – jsi totiž jediný, komu jsem to kdy řekl a cítil to přitom i srdcem.“
Ukradl jsem si ještě jeden polibek. „Nezapomeň na mě.“
„Nikdy. Miluju tě.“
Pustil jsem ho a otočil se. Zhluboka se nadechl. Věděl jsem, že když se ještě otočím, tak už nikdy neodejdu. Pevným krokem jsem se proto vydal rovnou do jámy lvové...
"Odsouzený Draco Malfoyi," ozval se hlas ministra z řad osazenstva, které chránil patron před útokem mozkomora. "Je čas pro vykonání vašeho trestu."
Srazili mě k zemi. Vpustili do místnosti mozkomora. Pocítil jsem chlad a můj dech se přede mnou objevil vždy, když jsem vydechl, abych dostal více síly. Mozkomor už stál u mě. Bránil jsem svou mysl, ale on byl silnější. Bral si moje nejkrásnější chvíle a já cítil, jak slábnu v kolenou. Ucítil jsem svou mysl, jak se tříští na malé kousky a před očima mi prolétla matka s otcem ve chvíli, kdy se alespoň chovali jako rodina. Potom Crabbe a Goyle... smáli jsme se nějakému vtipu... a pak Harry... skláněl se nade mnou... líbal mě.... smál se... plakal... jenom Harry...
Mozkomorova hnusná ústa se přitiskla k těm mým.
... koupil nám dům...
Zavřel jsem oči.
... hojil mi rány...
Sevřel jsem v dlani snubní prstýnek.
... držel mě pevně v náručí...
Pak přišel můj výkřik.
... utrhl mi květinu...
Strašná bolest, jako by vám někdo trhal kousky masa...
... bral si mě za muže...
Náhle záblesk...
A pak...
Nic.


THE END OF SEASON TWO
(na tuhle část navazuje povídka TPSsK III. – Jak dál?)

Poznámka autora:
Dobře, je to pro mě moc těžké něco psát po tomhle konci, ale... Je hodně zvláštní, když člověk, který si děj vlastně vymyslel, pláče? Protože já to nezvládám... Tolik jsem pronikla do nitra téhle povídky, že každý její zvrat prožívám tímto způsobem... Nejhorší bylo plánovat tenhle konec druhé série celé ty tři roky, co zatím píšu celou tuhle povídku. Brečela jsem, brečím a myslím, že dokud nenapíšu první díl třetí série, tak kvůli Dracovi posmrkám ještě hodně kapesníčků. Já vím, zní to opravdu zvláštně. Ale já příběh prožívám stejně jako vy, pouzí čtenáři. Múza diktuje a já píšu. No, nebudu tu rozebírat své niterní pocity, čtete tenhle doslov kvůli TPSsK.
Jediné, co řeknu, je, že pokud je něco, co byste chtěli vědět, vysvětlit nějaké nesrovnalosti, dopovědět něco, tedy pokud to nebude vysvětleno až v TPSsK III. Jenom ještě: vynechané scény budou určitě dopovězeny v TPSsK III.
Prosím o jakýkoliv názor v komentářích, děkuji za pozornost :)

10. Kapitola ||

Světlo ve tměVzpomeň si na déšťMohu tě obejmout?Ztráta identityZmatek v hlavěV pekle?PondělíVýkřikyPopsaná stěnaMiloval mě vrah„Copak mě nechápete? Já toho lituji!"